January 9, 2012

Přetížení

A četl jsem je všechny. Poctivě. Jak je na mě čtečka vychrlila, otevřel jsem je a přečetl. Protože jsem si myslel, že je to důležité. Že kdybych to nedělal, můj mozek by zakrněl. Já bych zakrněl. Ustrnul. Zkameněl. Stal by se ze mě jeden z těch pitomců, co se o nic nezajímají, co si myslí, že všechno ví nejlíp a nikdy si nedopřejí názory jiných, aby zatřásly a zamíchaly tím co si myslí, co dělají, jak žijí.

Ale teď si myslím: byl to nesmysl.

Jednak už se to nedalo zvládat. Bylo toho prostě moc. Zjistil jsem, že číst všechno co vyprodukují lidé se zajímavými názory není možné. Nedokážu se naškálovat tak, abych dokázal dělat to, co dělat musím, to co dělat chci a ještě k tomu sledovat co si myslí všichni lidé. Takže jsem to vzdal. Ve dvou vlnách jsem pročistil zdroje které sleduji a nechal si jen to absolutní minimum, které potřebuji, a které dokáži sledovat.

Zadruhé: informace jsou jako věci. Někteří lidé mají tendenci je hromadit. Potřebují do sebe cpát kusy nesouvisejících znalostí, názorů a výroků, tak jako jiní lidé potřebují mít doma regály plné věci, které k ničemu nepotřebují. Ale myslí si: co když někdy v budoucnu příjde chvíle, kdy si řeknu: ach, kdybych tak měl tuhle konkrétní informaci, kdybych tak věděl, co si o tomhle myslí někdo jiný? Ale stejně jako když si dům zaplníte hromadou krámů, tak i mozek, který je přecpán aktuálně nepotřebnými informacemi a názory trpí tím, že se v něm nedá nic najít. A otázka zní takhle: není nakonec úsilí potřebné k nalezení informace kterou jsem už nabyl větší, než úsilí potřebné k tomu ji vůbec získat?

Tady by asi bylo dobré odlišit jaksi z principu názoruprosté informace od subjektivních pohledů na to či ono. S informacemi je to zdánlivě jednoduché: každý má nějaké okruhy zájmů o nichž sbírá informace, protože je potřebuje, nebo ho ten který obor zajímá. Filtrovat nepotřebné informace znamená nečíst zprávy z oborů mimo okruh svých zájmů. A je to. Problém je v tom, že tyhle obory zájmů jsou značně fraktální a mají nepříjemnou tendenci se překrývat. Jednání s lidmi, řízení projektů, architektura a design, různé technologie, programovací jazyky a osobní hygiena patří v důsledku do jednoho oboru zájmů, kterým je vývoj softwaru. Jak odlišit kdy informace ještě patří do mé oblasti zájmu a kdy už ne, může být značně složitý problém, nicméně s jistým úsilím lze empiricky zjistit kde leží ta hranice, kdy informace ještě má a kdy už nemá praktický (byť ne třeba okamžitý) užitek pro mě jako jednotlivce.

S názory je to poněkud složitější. Jsem v pokušení říct, že názory se dělí v zásadě na dvě skupiny: ty se kterými souhlasíme, a které nás ujišťují o tom, že to, co už si myslíme je spávné, protože si to myslí někdo jiný (zvlášť pokud se ten člověk zdá být úspěšný), a pak na ty, se kterými nesouhlasíme, a které nás ujišťují v tom, že lidé, o kterých si myslíme, že jsou pitomci, jimi opravdu jsou. Bohužel to není tak jednoduché.

Názory jiných lidí jsou určitě přinosné, protože to, co si myslíme, podrobují zkoušce z konzistence. Asi se shodneme, že většina lidí je dost chaotický slepenec názorů na různá témata v různých situacích. Konfrontovat svůj názorový chuchvalec s názorovými klubky jiných lidí pomáhá (abych se dopustil nějaké otřepanosti) poznat sám sebe, v optimálním případě se dopátrat toho, proč si něco myslíme, nebo vlastní nározy tak nějak zkonzistentnit. Někdy se dokonce přihodí, že něčí názor je tak vycizelovaný a dobře podaný, že může jednomu způsobit i nějakou tu změnu chování.

Jenže i tady musí být nějaká hranice, kdy jsou názory jiného člověka ještě užitečné, a kdy už jde jen o repetici, jejímž výsledkem není nic jiného než upevňování obsazených pozic. Přečíst si nějaký názor jednou je jistě podmětné. Číst totéž v mnoha obměnách moc nového asi nepřináší, protože vstřebávat myšlenky jiných má smysl jen pokud nás pohnou k nějaké akci. V opačném případě je to jen taková ta intelektuální onanie, snaha zlepšit vnímání sebe sama skrze stádní zpětnou vazbu (čtu názory o kterých si ostatní myslí, že jsou zajímavé, tudíž i já jsem zajímavý).

Logickým vývodem se tedy zdá být nesledovat zajímavé jedince (protože ti se budou dříve či později opakovat a jejich  užitečnost tedy s časem limituje k nule), ale zajímavé názory.

Mise splněna.

Jediný technický detail, který zbývá vyřešit, je jak nacházet zajímavé názory a neupadnout do pasti, které jsme se snažili vyhnout: totiž nemuset sledovat příliš mnoho zdrojů.

Klasická odpověď zní asi takhle: místo RSS používejte Twitter, nebo nějakou podobnou sociální záležitost. Tam lidé dávají předfiltrované odkazy na opravdu zajímavé věci.

Ano, ovšem. Kruh se uzavřel.

Kam tím vším mířím: obávám se, že jsem pochopil, co je lidé míní pojmem krize středního věku: vědomí, že nemám dost energie, abych nesl co jsem si na sebe naložil, a přitom každý měsíc znovuobjevoval a znovudefinoval sebe sama. Zdá se mi, že jsem tak nějak došel do bodu, kdy si musím přiznat, že s tím, jaký jsem právě teď, budu muset nejspíš vystačit po zbytek života. Jistě, nějaká ta korekce tu či onde, ale s velkými změnami je nejspíš ámen (pokud se tedy nepřihodí něco devastujícího, co by způsobilo potřebu radikální změny).

Takže jsem si nechal těch pár odkazů na lidi, které považuji za inspirativní, na ty pro mě zajímavé jedince, o kterých si myslím, že mají schopnost nalézat zajímavé názory a upozorňovat na ně, abych čas od času mohl zkontrolovat jak na tom jsem, s tím kdo jsem. A všechno ostatní jsem se rozhodl ignorovat.

Teď už jen najít způsob, jak sám sebe přesvědčit, že jsem nezakrněl, neustrnul, a tak dále. Však víte.

Komentáře (2)

  1. January 12, 2012
    Petr Chutný říká...

    Výborné zamyšlení..

  2. February 8, 2012
    řetězka říká...

    jako by mi to z klávesnice vypadlo… jen já ještě nedošla do toho stádia, kdy bych ty zdroje dokázala snížit, profiltrovst, usměrnit. zdroje přibývají a moje vědomosti mi připadají stále chudší a chudší, až mě to děsí. pokaždé, když si do google readeru přidám další zdroj, všimnu si, kolik jich tam už je, nepřečtených, že tam vlastně chodím jen přidávat, ale není nikdy čas číst…

Odpovězte


7 − five =