March 2, 2012

Jiskra

Ale samozřejmě, že mi na tom záleží. Jsou to přece moje děti. Nicméně. Nevím, jestli se ze vzdělání, tedy — ze Vzdělání, nestal tak trochu kult.

Však víte: spousta lidí (z nichž nejmladší jsou tak v mém věku), kteří jsou dneska vcelku úspěšní, se dokázali dopracovat ke svému malému soukromému úspěchu bez Vzdělání. Chodili do normálních základních škol, kde se učili občanské nauce, a historii protkané úspěchy strany, hodně se dbalo na přípravu na spartakiádu a tak dále a tak dále. A přesto dost z těchto lidí dokázalo vystudovat vysoké školy (které měly tehdy samozřejmě mnohem větší úroveň, protože, jak víme, úroveň čehokoliv s časem jedině klesá, což zřejmě vysvětluje technologický i jakýkoliv jiný pokrok jehož lidstvo dosahuje) a nakonec se z části z nich stali i profesionálně úspěšní a někdy i slušní lidé.

A to vše dokázali bez Vzdělání. Bez základních škol pro nadané děti, bez osmiletých gymnázií, bez elitních čtyřletých gymnázií, bez vysokých škol nadupaných laureáty Nobelovy ceny. Prostě to, co bylo k dispozici jim tak nějak stačilo k tomu, aby sami, o své vůli, dokázali rozvinout to, co v nich bylo.

Takže si říkám: má ten tlak na vzdělání nějaký reálný smysl? Ale ano, jistě, i mně by se hodilo trochu toho klasického vzdělání, ale popravdě řečeno: stejně jako se samotáři necítí osaměle, tak ani my ignoranti, se necítíme podvzdělaně.  Malcolm Gladwell by určitě dokázal z rukávu vysypat pár desítek případů lidí (počínaje Edisonem a konče třeba Jobsem), kteří neměli Vzdělání, a přesto dokázali veliké věci. A jsem si skoro jist, že by z toho vydedukoval, že k úspěchu se Vzdělání hodí, ale že k tomu, aby byli lidé úspěšní, jsou zapotřebí zcela jiné kvality, než je vzdělání. (Když tak o tom přemýšlím: nenapsal už Gladwell takovou knihu?)

Také není tak docela pravda, že po Vzdělání pro své děti touží všichni. Vyšší příjmové skupiny Vzdělání berou jako samozřejmost, řekl bych, naopak nižší třída ve Vzdělání (ani ve vzdělání, když už jsme u toho), podle mých zkušeností nevidí nějakou zásadní hodnotu. Takže nám zbývá střední třída.

A proč střední třída tak touží po vzdělání pro své děti? Je to proto, že jim chce zajistit budoucnost a tak dále? Ale vždyť už jsme dokázali (je důkaz Gladwellem mezinárodně akceptovanou metodou dokázání čehokoliv?), že vzdělání má na pozdější úspěch dětí mnohem menší vliv než bychom si přáli. Mnohem důležitější jsou věci, které se nedají algoritmizovat tak snadno jako vzdělávací proces. Kreativita, laterální myšlení, neklid, to nejsou věci, které by se daly cíleně naučit. Rozvinout, ano, ale obávám se, že pokud od vás vaše děti nenasají alespoň jiskru kreativity tak do pěti, do šesti let, žádná škola už ji v nich nezapálí.

Čili: Není to tak, že ze všech stran otloukaní středostavovští břídilové, jejichž lokty otupěly, takže se neumí pořádně rvát ani pěstmi (na to jsou příliš kultivovaní), ani jinými prostředky (na to jsou příliš čestní), se snaží nějak vyniknout, protože nedosáhnou na tučné peníze těch nad sebou, a chtějí se odlišit od těch pod sebou?

Ano, jistě. Vidím ve vzdělání určité kvality, které se jiným způsobem nedají získat. Například budování kontaktů, pokud vaše děti chodí do toho druhu školy a toužíte po tom, aby se ubíraly touto cestou. Nebo ten všeobecný rozhled, někde. Ale jak jsem už řekl: zdá se mi, že ze Vzdělání, se stal kult. Vzdělání je věc, po které toužíme ne pro její hodnotu, ale pro to, co představuje v očích jiných lidí. A tak trochu smutné je, že občas své nutkání zvýšit svůj společenský status realizujeme přes své děti. Ne, ne. Nechci říct, že by neměly děti pracovat. Chci říct, že by neměly pracovat na našich snech za nás.

Je to takhle: spousta lidí dokáže žít dokonale šťastné životy i bez toho, aby měli Vzdělání. Možná to dokáží i naše děti.

January 9, 2012

Přetížení

A četl jsem je všechny. Poctivě. Jak je na mě čtečka vychrlila, otevřel jsem je a přečetl. Protože jsem si myslel, že je to důležité. Že kdybych to nedělal, můj mozek by zakrněl. Já bych zakrněl. Ustrnul. Zkameněl. Stal by se ze mě jeden z těch pitomců, co se o nic nezajímají, co si myslí, že všechno ví nejlíp a nikdy si nedopřejí názory jiných, aby zatřásly a zamíchaly tím co si myslí, co dělají, jak žijí.

Ale teď si myslím: byl to nesmysl.

Jednak už se to nedalo zvládat. Bylo toho prostě moc. Zjistil jsem, že číst všechno co vyprodukují lidé se zajímavými názory není možné. Nedokážu se naškálovat tak, abych dokázal dělat to, co dělat musím, to co dělat chci a ještě k tomu sledovat co si myslí všichni lidé. Takže jsem to vzdal. Ve dvou vlnách jsem pročistil zdroje které sleduji a nechal si jen to absolutní minimum, které potřebuji, a které dokáži sledovat.

Zadruhé: informace jsou jako věci. Někteří lidé mají tendenci je hromadit. Potřebují do sebe cpát kusy nesouvisejících znalostí, názorů a výroků, tak jako jiní lidé potřebují mít doma regály plné věci, které k ničemu nepotřebují. Ale myslí si: co když někdy v budoucnu příjde chvíle, kdy si řeknu: ach, kdybych tak měl tuhle konkrétní informaci, kdybych tak věděl, co si o tomhle myslí někdo jiný? Ale stejně jako když si dům zaplníte hromadou krámů, tak i mozek, který je přecpán aktuálně nepotřebnými informacemi a názory trpí tím, že se v něm nedá nic najít. A otázka zní takhle: není nakonec úsilí potřebné k nalezení informace kterou jsem už nabyl větší, než úsilí potřebné k tomu ji vůbec získat?

Tady by asi bylo dobré odlišit jaksi z principu názoruprosté informace od subjektivních pohledů na to či ono. S informacemi je to zdánlivě jednoduché: každý má nějaké okruhy zájmů o nichž sbírá informace, protože je potřebuje, nebo ho ten který obor zajímá. Filtrovat nepotřebné informace znamená nečíst zprávy z oborů mimo okruh svých zájmů. A je to. Problém je v tom, že tyhle obory zájmů jsou značně fraktální a mají nepříjemnou tendenci se překrývat. Jednání s lidmi, řízení projektů, architektura a design, různé technologie, programovací jazyky a osobní hygiena patří v důsledku do jednoho oboru zájmů, kterým je vývoj softwaru. Jak odlišit kdy informace ještě patří do mé oblasti zájmu a kdy už ne, může být značně složitý problém, nicméně s jistým úsilím lze empiricky zjistit kde leží ta hranice, kdy informace ještě má a kdy už nemá praktický (byť ne třeba okamžitý) užitek pro mě jako jednotlivce.

S názory je to poněkud složitější. Jsem v pokušení říct, že názory se dělí v zásadě na dvě skupiny: ty se kterými souhlasíme, a které nás ujišťují o tom, že to, co už si myslíme je spávné, protože si to myslí někdo jiný (zvlášť pokud se ten člověk zdá být úspěšný), a pak na ty, se kterými nesouhlasíme, a které nás ujišťují v tom, že lidé, o kterých si myslíme, že jsou pitomci, jimi opravdu jsou. Bohužel to není tak jednoduché.

Názory jiných lidí jsou určitě přinosné, protože to, co si myslíme, podrobují zkoušce z konzistence. Asi se shodneme, že většina lidí je dost chaotický slepenec názorů na různá témata v různých situacích. Konfrontovat svůj názorový chuchvalec s názorovými klubky jiných lidí pomáhá (abych se dopustil nějaké otřepanosti) poznat sám sebe, v optimálním případě se dopátrat toho, proč si něco myslíme, nebo vlastní nározy tak nějak zkonzistentnit. Někdy se dokonce přihodí, že něčí názor je tak vycizelovaný a dobře podaný, že může jednomu způsobit i nějakou tu změnu chování.

Jenže i tady musí být nějaká hranice, kdy jsou názory jiného člověka ještě užitečné, a kdy už jde jen o repetici, jejímž výsledkem není nic jiného než upevňování obsazených pozic. Přečíst si nějaký názor jednou je jistě podmětné. Číst totéž v mnoha obměnách moc nového asi nepřináší, protože vstřebávat myšlenky jiných má smysl jen pokud nás pohnou k nějaké akci. V opačném případě je to jen taková ta intelektuální onanie, snaha zlepšit vnímání sebe sama skrze stádní zpětnou vazbu (čtu názory o kterých si ostatní myslí, že jsou zajímavé, tudíž i já jsem zajímavý).

Logickým vývodem se tedy zdá být nesledovat zajímavé jedince (protože ti se budou dříve či později opakovat a jejich  užitečnost tedy s časem limituje k nule), ale zajímavé názory.

Mise splněna.

Jediný technický detail, který zbývá vyřešit, je jak nacházet zajímavé názory a neupadnout do pasti, které jsme se snažili vyhnout: totiž nemuset sledovat příliš mnoho zdrojů.

Klasická odpověď zní asi takhle: místo RSS používejte Twitter, nebo nějakou podobnou sociální záležitost. Tam lidé dávají předfiltrované odkazy na opravdu zajímavé věci.

Ano, ovšem. Kruh se uzavřel.

Kam tím vším mířím: obávám se, že jsem pochopil, co je lidé míní pojmem krize středního věku: vědomí, že nemám dost energie, abych nesl co jsem si na sebe naložil, a přitom každý měsíc znovuobjevoval a znovudefinoval sebe sama. Zdá se mi, že jsem tak nějak došel do bodu, kdy si musím přiznat, že s tím, jaký jsem právě teď, budu muset nejspíš vystačit po zbytek života. Jistě, nějaká ta korekce tu či onde, ale s velkými změnami je nejspíš ámen (pokud se tedy nepřihodí něco devastujícího, co by způsobilo potřebu radikální změny).

Takže jsem si nechal těch pár odkazů na lidi, které považuji za inspirativní, na ty pro mě zajímavé jedince, o kterých si myslím, že mají schopnost nalézat zajímavé názory a upozorňovat na ně, abych čas od času mohl zkontrolovat jak na tom jsem, s tím kdo jsem. A všechno ostatní jsem se rozhodl ignorovat.

Teď už jen najít způsob, jak sám sebe přesvědčit, že jsem nezakrněl, neustrnul, a tak dále. Však víte.

December 23, 2011

Balíky

Počítačové hry a já pro sebe máme pochopení: hrám nevadí, že je kupuji v různých slevách a bundlech, a já je za odměnu hraji na nejnižší obtížnost. Pokud vůbec. Ne vážně. V tuto chvíli obsahuje má knihovna na Steamu něco málo přes 100 her, plus nějakých 10-20 (těžko se to počítá) z jiných zdrojů (jako je třeba GoG.com). Kdybych hrál každou 15 hodin, což je vcelku realistický odhad, budu při své současné rychlosti se všemi hotov v roce 2025. Nebo tak nějak.

Pravda je taková, že ani nemám v úmyslu hrát všechny hry, které jsem si koupil. Některé z nich jsem už hrál v temných dobách, kdy jsem ještě nebyl schopen si je koupit, ale nedokázal jsem odolat, a teď tak nějak cítím povinnost svou zkušenost zlegalizovat, jiné (zejména ruzné tyhle hry z humblebundle.com, indieroyal.com a tak podobně), jsem koupil s úmyslem podporovat jejich autory, bez skutečného záměru někdy je hrát.

Dalo by se tedy říct, že jsem cosi jako sběratel, který hromadí hry ne proto, že by z nich chtěl mít nějaký reálný užitek (a opravdu se domnívám, že z počítačových her může být reálný užitek, protože je jen málo aktivit, které ze mě dokáží setřást pracovní stres rychleji než pár dobře mířených headshotů), ale prostě proto, že je chce mít.

Zajímavý aspekt celé téhle mé posedlosti (která dosahuje vrcholu v dobách, kdy na Steamu probíhá nějaká ta sezónní sleva), je má cenová politika. Ukázalo se, že za počítačovou hru jsem ochoten zaplatit maximálně 10€, spíše však něco kolem 5€. Áčkové tituly kupuji téměř výhradně pokud dosáhnou ceny menší než 5€, za indie hry a bundly platím obvykle kolem 10€. Celkově jsem tak za nějakých 70-80 her letos utratil něco málo přes 3000Kč.

Vidíte ten kontrast? Jedna zbrusu nová AAA hra stojí dneska přibližně 50€. Za cenu menší než co by mě stály Modern Warfare 3, Skyrim a třeba Dead Island, jsem pořídil 70-80 her. Jistě, hry které hraji, jsou převážně starší, ale dokáži si své nákupní praktiky úspěšně racionalizovat, takže nemám problém s tím, že jsem se dověděl, že “the cake is a lie” mnoho let po tom, co ta hláška byla aktuální. Hlavně když mám dost příležitostí setřást ze sebe pracovní stres.

Co chci dokumentovat, je můj (dvěma semetry ekonomie na elektro fakultě podložený) pohled na ekonomiku: každé zboží má dvojí cenu. Jedna cena je ta, kterou si výrobce zboží myslí, že by měl účtovat, a ta druhá je cena kterou je zákazník ochoten za zboží zaplatit. Ta první se nejčastěji odvíjí od nějakých pochybných úvah o návratnosti investice a tak podobně (tak to alespoň chápu), ta druhá závisí na tom, jakou hodnotu vidí potenciální zákazník ve zboží, které je mu nabízeno.

Stává se, že se ty dvě ceny sejdou a 59,99€ vidí jako smysluplnou cenu za hru tolik lidí, že miliardy dolarů v prodejích je dosaženo za týden či dva, jindy se tyto dvě hodnoty neprotnou a pak to skončí fiaskem (mohl bych teď popsat krátký a smutný příběh prodejů mé vlastní aplikace, ale nechci se v takto vybrané společnosti ztrapnit vlastním neúspěchem).

Co chci říct, je zhruba toto: vždycky mi vžene slzy do očí, když si někde přečtu, že elektronické knihy nelze prodávat za cenu nižší než je nějakých 80-70% ceny knihy papírové. Ne proto, že bych litoval hladem strádající autory knih, ale proto, že takto nastavená cena prostě neodpovídá tomu, jak vnímám rozdíl hodnoty papírové a elektronické knihy. Protože i kdyby nakrásně byl rozdíl ve výrobní ceně papírové a elektronické knihy těch 30%, pro mě osobně elektronická kniha nemá hodnotu 70% ceny knihy papírové. Skutečnost je taková, že pokud se mi někdo snaží prodat elektronické zboží určené pouze a výhradně ke konzumaci, pak v 90% případů je můj cenový strop 5€.

Dále mou subjektivní cenu u knih snižuje fakt, že výrobní náklady knihy jsou podstatně nižší než výrobní náklady téměř libovolné počítačové hry.

Ach. Teď jsem se dopustil opravdové kacířství, že? Srovnávat něco tak hodnotného jako je kniha a něco tak ubohého jako je počítačová hra je přece zvrácené, že?

Ne tak docela.

U drtivé většiny autorů čehokoliv, lze pel neposkvrněné touhy po tvoření nalézt pouze u prvotin. První kniha, první album, první cokoliv. Prvotiny mají tendenci obsahovat jakousi energii, která v následujících dílech chybí, jako by všechno co mělo být sděleno, všechna ta tvořivá energie, vyšla z autora (či autorů) v jednom záchvatu kreativity. A dál je to už jen nudná rutina. Snaha zopakovat úspěch prvotiny. Marné hledání toho zápalu, který tu byl.

A ano, jistě, existují autoři, u kterých mám pocit, že v sobě dokáží opakovaně nalézt něco nového, něco, co stojí za sdělení, a od těch pak bezhlavě kupuji všechno co vydají, za cenu, kterou si jejich vydavatelé řeknou. Ale většinou docházím k nepříjemnému závěru, že to, co čtu, poslouchám, či konzumuji v jakékoliv jiné formě, je jen slabý odvar toho, co mi bylo dopřáno poprvé. A za takové výrobky, jaksi z principu, odmítám platit plnou cenu. Protože je-li dílo výrobkem, věcí určenou ke konzumaci bez nějakého vyššího smyslu, pak nevidím důvod, proč s ním jako s výrobkem nezacházet.

Tím jsme se tedy zbavili nepříjemného klišé, že kniha je cosi víc než jiná forma konzumní zábavy a zaslouží si tedy nějaké speciální zacházení, a můžeme se vrátit k faktu, že fyzickou knihu vnímám jako cosi hodnotnějšího než ten samý text distribuovaný elektronicky. Jakkoliv momentálně nejsem s to se dopustit hlubinné introspekce a analyzovat v čem opravdu spočívá ten rozdíl, zdá se, že papír, který prý tvoří méně než 20% výrobních nákladů, pro mě tvoří 80% hodnoty. Mohl bych vyjmenovávat v čem je papírová kniha lepší a v čem horší než můj zánovní Kindle, a jaké kreativní způsoby použití mi elektronická čtečka odpírá, ale obávám se, že nakonec bychom skončili u toho, že jako někdo vnímá identické džíny s a bez nášivky nějaké konkrétní značky, tak já vnímám stejný text otištěný na papíře a zobrazený ve čtecím zařízení.

A pak je tu další problém, který prodejci čehokoliv elektronického musí vzít v potaz. Čehokoliv elektronického je dneska opravdu přehršel zadarmo. Proč kupovat album, když jsou všechny skladby na Youtube? Někdy dokonce i legálně! Stejné je to s textem: Internet je plný textu, který stojí za přečtení, takže proč za něj platit? Skutečnost, že nakonec většinou skončíme u ověřených autorů, jejichž (pracně zredigovanou a do detailu vyladěnou) knihu někdo naskenoval a někam nahrál, nemění nic na faktu, že subjektivní cena limituje k nule, protože textu je nadbytek, a nic nestojí.

Takže: proč vlastně utrácím za hry na Steamu, když i her je všude plno zdarma? Protože Steam mi dává pocit, že za své peníze dostávám dobrou hodnotu. Po té, co si hru koupí všichni, kteří jsou ochotni si ji koupit za plnou cenu, je po pár měsících (v některých případech možná letech) přibalena prakticky zadarmo k jiné, novější hře. A i lidé, kteří by si ji jinak nekoupili, vytáhnou kreditní kartu a zaplatí, i když, podobně jako já, nejspíš nemají v úmyslu ji někdy hrát. Steam jim ale udělal nabídku, kterou nelze odmítnout.

Zdá se, že třeba Amazon (a především asi američtí vydavatelé, což je trochu smůla, protože číst oddechové čtení v angličtině pro mě ještě stále není oddechová aktivita) tohle chápe a nabízí různé balíky knih pro Kindle, jakkoliv jejich cena je nesrovnatelná s tím, jak podobné slevy vypadají na Steamu. Aktuální vánoční akce nabízí kompletní katalogy vydavatelů se slevou až 85%. Balíky AAA her, které lze samostatně koupit za 300-550€ stojí 50-80€. Jaká je pravděpodobnost, že někdo, kdo si takový balík koupí z něj skutečně odehraje všechno? Mizivá. Jaká je pravděpodobnost, že někdo v létě, až podobný balík bude opět v akci, ale budou do něj přidány dvě tři nové hry, koupí znova? Podle mého názoru vysoká.

Chci říct: proč u elektronických knih nelze dělat to samé, co u her? Proč nenabízí prodejci knih pečlivě vyladěné balíky, kde za cenu jedné či dvou dostaneme knih 10-15? Knih, které nejspíš nikdy nepřečteme, ale které si za rok koupíme znova, protože balík bude doplněn o dvě či tři novinky? Proč pár měsíců po vydání, kdy kniha bude už nejspíše dostupná na nějakém tom stahovacím fóru, nevidíme akce, ve kterých by i lidé, kteří nejsou ochotni za knihu utratit 100-200Kč, by mohli za ni dát 20-40Kč?

Nevím. Nerozumím tomu.

Ale teď mě, prosím, omluvte. Musím jít utrácet nějaké peníze. Na Steam.

December 18, 2011

Nic

Dneska je jeden z těch dnů. Ne ne, to není přesné. Dneska je jedna z těch nocí.

Však to znáte. V týdnu strávíte v práci nějakých patnáct hodin navíc, pak se v pátek večer trochu vylejete bílým vínem a na přídržný proud ještě něco uděláte a jdete spát pozdě. V sobotu musíte vstávat dřív než byste chtěli, a ostatně stejně už nedokážete spát nějak extra déle než do osmi. Den je príma, vánoční trhy, besídka, nějaký ten vanilkový cukr. Uložit děti, uložit manželku. Pak si sednete k počítači, že ještě lehce zapracujete na soukromém projektu.

A pak už nic.

Nic tam není. Žádná další myšlenka. Díváte se na seznam chyb, a nevíte co s nimi dělat. Otevřete editor, chcete psát. Ale co? Jediné co cítíte, je ten nutkavý pocit někde vzadu v hlavě, že byste měli něco dělat. Něco. Cokoliv.

Zkusil jsem hrát hru. Nešlo to. Nebavilo mě to. Pustil jsem televizi. Byl tam nějaký film, který mě nezajímal. Tak jsem ho dokoukal. Vzal jsem zbytek vína ze včerejška, ale prostě to není ono. Když půjdu hned spát, mám nějakých šest hodin, než budu muset vstávat. Ale nemůžu, protože bych měl něco dělat.

Tuhle jsem psal něco o ambicích. V tuto noční hodinu jsou pryč. Vytratily se. A přesto: ten neklid, je pořád tady.

Hledám nějakou pointu. Ale jak už jsem řekl: nic tam není.

December 17, 2011

Zelená

Nemůžu si pomoci: George Carlin měl pravdu. Tedy, z mnoha příležitostí, kdy měl pravdu, teď myslím to jeho vystoupení, kde říká něco v tom smyslu, že ne příroda, ne Země, ale lidé, lidé jsou v prdeli.

Rozumějte: žiju na venkově. A na venkově tyhle věci vidíte tak nějak zřetelněji. Vidíte jak se na jaře nadechne a rozpučí, jak s ní musíte bojovat, jak vás to stojí spoustu práce, času a benzínu zatlačit ji alespoň trochu zpátky, aby všechno nepohltila a neobrátila v trosky a vy jste se najednou neocitli po prsa v křoví. Ano, myslím tu nezdolnou bestii, se kterou musíme za cenu obrovských nákladů, potu a úsilí neustále bojovat. Přírodu.

V létě jsem se procházel na místech, kde v osmdesátých letech, kdy ještě všichni měli práci, takže, na rozdíl od všeho ostatního, bylo práce pořád dost, byly udržované louky, polní cesty a potoky. Dnes je to všechno zdivočelé, zarostlé, nekultivované. A kdyby tudy občas neprojel nějaký ten traktor, náklaďák s vytěženým dřevem nebo pitomec na teréní motorce, byla by ta místa prakticky neprostupná.

Tak nějak jsem si přitom vzpomněl na pozůstatky starověké zástaby pohřbené pod metry hlíny, a říkal si, že tohle je něco, co by měli vidět všichni ti mladí obránci ubohé křehké přírody. Mimochodem, všimli jste si, že tihle obranáři mají jedno společné? Všichni žijí ve městě. Rozumím tomu. Pohled člověka, který tráví celé léto tím, že odstraňuje nádledky nezřízeného růstu se liší od pohledu lidí, kteří propadají trudomyslnosti, protože v bytě nedokáží udržet při životě ani fíkus. A popravdě, chápu, že lidem, kteří se pohybují mezi vším tím pečlivě a pravidelně udržovaným betonem a asfaltem příjde, že lidstvo zvítězilo, pokořilo přírodu a tak dále. Pravda je ovšem taková, že příroda je agresivní svinstvo. A její kontrola vyžaduje obrovský technologický a lidský aparát, který musí každý den bojovat, aby ji udržel v patřičných mezích.

Ano jistě. Občas něco vyhyne, protože jsme někam vypustili nějaký agresivní sajrajt který je potřeba na výrobu tabletů, nebo něčeho podobně nepostradatelného. Nebo nějaký ten živočišný druh lovíme a těžíme tak účinně, až ho dočista vyžereme. To je jistě velmi smutné. Zejména pro nás, pro lidi, protože každá taková ztráta snižuje naši vlastní šanci na dlouhobé přežití. Ovšem z hlediska přírody, je to jedno. Země přežila mnohem horší věci než je lidstvo, a obávám se, že ještě dlouho po tom, co naše kosterní pozůstatky budou bezpečně fosilizované, bude se po Zemi pohybovat něco živého.

Ach, teď to vypadá, že jsem tak trochu sklouznul do takové te protizelené agitky a tak dále, ale myslím, že v zásadě nejsem proti tomu, aby se druhy nevyžíraly a surovinami se neplýtvalo. Jen mě, podobně jako u klimatických změn, tak trochu dráždí ta úporná snaha řešit příčiny, místo sanovaní následků. Popravdě: na Zemi je nějakých 7 miliard lidí, kteří chtějí jíst, bavit se a kálet. Jediný způsob jak odstranit příčinu jejich odporných choutek je všechny je vyhubit. A pokud se nedokážeme odhodlat k tomuto poněkud nepopulárnímu kroku, musíme se smířit s tím, že věci i nadále půjdou směrem kterým jdou.

Čili pokud chceme alespoň trochu snížit rychlost devastace, jediné co nám zbývá, je pracovat na tom, abychom dokázali efektivněji využít to, co máme. To znamená geneticky modifikované plodiny, aby méně znamenalo více. Znamená to odpadky zpracovat, ne úhledně zahrnout pod hromadu hlíny a doufat, že se nějakým zázrakem tuny slizkého PVC promění ve fialky. A znamená to také vytěžit ropu do poslední kapky, pokud se nám díky tomu podaří nalézt nějaký jiný zdroj paliva a základních surovin pro margarín.

Nepochybuji, že kdyby se do třídění odpadků věnovalo tolik úsilí jako do boje s terorismem, dokázali bychom vyřešit palčivější problém, který v důsledku bude stát mnohem víc lidských životů. Počítače dneska poznají zamaskovaného teroristu podle centimetru jeho pravého ucha. Neříkejte mi, že bychom nedokázali se stejnou efektivitou vytřídit obsah průměrné popelnice. Kdybychom chtěli.

Nicméně, jak říkám, přírodě je to fuk. Na rozdíl od lidí, příroda nikam nespěchá. Příroda má pár stovek tisíc let na to, aby našla způsob jak rozložit mikrotenové sáčky. My, lidé, ten čas nemáme. Proto si myslím, že bychom tak nějak měli přestat objímat stromy a litovat tuleně, a místo toho si vyhrnout rukávy a koukat dělat něco, co bude mít smysl i na konci dalšího volebního období.

A pokud jde o tu ropu: zatraceně, když bude přiroda chtít, může si za pár desítek miliónů let vyrobit novou.

September 23, 2011

Ruce

Mám jeden z těch nemožných chlapských snů: na měsíc v roce bych chtěl vypadnout ze svého života. Ne z toho soukromého, s tím jsem vážně spokojen, ale z toho druhého. Však víte.

Ale pozor: nesním o tom, že bych se někde válel na pláži nebo něco v tom smyslu. Chtěl bych na měsíc v roce přestat vyvíjet software a místo toho být, co já vím, dřevorubcem. Ráno v pět vstát, vzít motorovou pilu, jet do lesa a do dvou do tří tam kácet stromy, tahat těžká břemena, a tak dále. Pak bych se vrátil domů, nemusel se děsit toho, co na mě další den ráno Outlook vychrlí za hrůzy, protože co by mě čekalo, by byla stejná odporná dřina jako den před tím. Místo abych přemýšlel co jsem ještě měl udělat a nestihl to, bych se věnoval rodině, večer bych si přečetl kousek nějaké knížky a v devět v deset šel spát.

A ten hlavní důvod proč, je tenhle: jsem fyzicky v hrozném stavu. Jsem slabý, měkký, líný. Fyzická aktivita mě rychle unaví, nemám skoro žádné svaly a vůbec žádné mužné mozoly. Musím denně cvičit abych dokázal prosedět těch osm devět hodin v práci, a přesto mi lupe v zádech kdykoliv zatlačím ramena dozadu, a pokaždé, když zakroutím trochu víc hlavou, vydává můj krk děsivé zvuky. Jsem produkt své doby.

Rozumějte: nechci být jeden z těch nasvalených masturbantů, co tráví hodiny v posilovně aby vypadali jako ty příšerné nafukovací spidermanovské obleky pro děti. Chtěl bych jen jednou za rok moci vypnout své ambice, abych se mohl věnovat jen a pouze fyzické práci. Být fyzicky schopný tahat těžké předměty, vykopat dvacet metrů výkopu na vodovod aniž bych pak skončil v agónii, umět naomítat čelní zeď novostavby. A pak přijít domů a dokázat nemyslet na práci, ale věnovat se dětem bez toho, abych někde vzadu v hlavě přemýšlel o práci nebo o svých soukromých projektech.

Prostě normálně fyzicky pracovat. Dělat něco, kde je výsledek hned vidět, a kde, i když se musí pracovat opravdu tvrdě, po skončení pracovní doby všechno z člověka tak nějak spadne a může jít domů a nepřemýšlet o tom.

Protože to je jedna z věcí, které jsme my kancelářské krysy zapomněly: fyzická práce je tak uspokojující. Vidět, jak se hromada něčeho přesunula z bodu A do bodu B se s opravou nějaké obskurní chyby v softwaru prostě nedá srovnat. A protože i když evoluce tlačí na pilu, jsme fyzicky pořád skoro stejní jako jsme byli v té době, kdy lidé museli dělat něco opravdu pořádného, aby se udrželi na živu.

A tahle část existence, kdy se jeden musí snažit ne jen mozkem ale také tělem, ta mně strašně chybí. Nebo to tak alespoň cítím. Protože pokaždé, když se vzedmu k záchvěvu fyzické aktivity (a to je pro nás prosté venkovany s domem alespoň občas nevyhnutelné), mě naplňuje takovým uspokojením, že pak nechápu, proč jsem se snažil se jí vyhnout.

Tedy popravdě: vím proč. Je to právě kvůli těm zatraceným ambicím. To ambice mi říkají, že místo abych vyšel ven a dělal co mě uspokojuje jaksi okamžitě, fyziologicky, mám sedět doma, před počítačem, a doufat, že se uspokojení dostaví sice později, ale o to silněji. A tak se místo uspokojivé fyzické práce věnuji aktivitám s pochybnou intelektuální hodnotou, protože, jak známo, duch nakonec vždycky zvítězí nad hmotou.

A tak bych chtěl mít někde vzadu na krku vypínač, kterým bych tenhle podivný režim svého bytí vypnul. Abych místo toho co dělám, mohl dělat to, co si myslím, že by mně uspokojovalo jaksi úplněji.

Ale jak říkám: tak na měsíc ročně. Víc ne.

September 15, 2011

Štěstí

Bylo deset, seděl jsem v tramvaji a jel na poslední noční autobus domů. A protože to byl v tom týdnu už třetí den co jsem takhle jel, a byl to už druhý týden, co jsem byl v práci od 6:30 do 22:00, byl jsem tak trochu unavený. A v té únavě jsem začal pochybovat. Pochyboval jsem o tom, jestli to za to stojí. Rozumíte. Tak nějak všeobecně.

A jelikož jsem byl unavený, představoval jsem si nemožné věci. Jako třeba jestli by mi jako nebylo líp někde jinde, sice za méně peněz zato s menším zápřahem. Že bych jako ten volný čas nějak kreativně využil. Třeba že bych psal, nebo se učil francouzsky a hrát na klavír. Nebo bych s dětmi stavěl modely letadel, a vzal je do přírody a ženu na výšlap někam do hor. A tak podobně. Jak říkám – byl jsem hodně unavený, protože ve skutečnosti bych stejně zcela sobecky a bezohledně pracoval. Možná na svém, ale přeci jen — práce je práce, ať už se nalakuje jakkoliv.

A tady jsem znejistěl — proč vlastně tolik chci pracovat? Materiální důvody, jistě. Taky ta prestiž, jasně. A tak nějak mě to co dělám i vcelku uspokojuje, o tom není sporu. Ale to jsou spíše sekundární projevy, myslím. Otázka zní asi takhle: proč ze všech věcí, které bych mohl v tom (jak jsem nedávno pochopil) nepříliš dlouhém životě dělat, jsem si vybral zrovna práci?

Proč vlastně většina lidí chce tolik pracovat? Ve skutečnosti bychom měli být schopni pracovat méně a méně. Jistě: všechny ty stroje a technika a chemie, které činí život více méně přežitelný, stály spoustu úsilí a potu a krve a tak dále. Ale teď je máme. Máme vlastně všechno co potřebujeme k tomu, abychom místo trýznivého úsilí mohli tyhle život podporující výdobytky spíš už jen tak udržovat a věnovat se všem těm věcem o kterých sníme, že se jim budeme věnovat když jsme ještě mladí a plní energie a myslíme si, že jsme výjimeční a změníme svět. Nebo něco v tom smyslu.

A místo toho pracujeme. Celá ta bohatá část lidstva pracuje přesčas. A jsou to zatraceně sobecké přesčasy co děláme, protože nepracujeme na tom, aby se měli stejně dobře všichni. Pracujeme abychom se měli lépe my, co už se dobře máme.

A jak jsem byl tak unavený, říkal jsem si: jsou lidé, kteří pracují tolik přesčas šťastní? Cítím se šťastný já, teď, když jedu domů se osprchovat a trochu vyspat, abych ráno mohl zase do práce, nadrtit nějaký další přesčas? A upřímně: moc šťastně jsem se v tu chvíli necítil.

A tak jsem si říkal: není to tak, že tahle naše civilizace spaluje lidské štěstí stejně jako auta benzín? Neživíme pokrok svým vlastním štěstím, které není schováno za dalším rohem, za dalším přesčasem, za další prací, ale které jsme už minuli, protože jsme si mysleli, že to co jsme měli, to co máme, ještě není to opravdové štěstí, a protože cesta ke štěstí je dlážděna tvrdou prací, to ví přece každý, že je tedy potřeba plivnout si do dlaní a ještě trochu zapracovat?

A to už jsem jel autobusem, a možná, jak jsem byl unavený, jsem na chvíli usnul, protože mě napadlo, že můj život se odehrává před monitorem počítače, a že to třeba není úplně to nejzajímavější co se dá v životě dělat, a že možná existují důležitější věci na světě než je práce. Třeba mé děti, ty by mohly být duležitější než práce, ne? Nebo třeba to uspokojení ze čtení, kterého teď mám mnohem méně než jsem míval, protože při vší té práci mi na čtení už nějak nezbývá čas. Nebo i ta prostá, primitivní radost z nicnedělání, ta taky občas není k zahození, když se nad tím člověk zamyslí. Jen tak sedět venku na zahradě, dívat se jak slunce svítí, vítr fouká a včely bzučí.

A pak jsem dojel domů, osprchoval se, trochu se vyspal, a v 6:30 už jsem byl zase v práci a pracoval. A zase jsem tam byl tak trochu přesčas.

August 28, 2011

Radost

Ach, skoro jsem za ty roky, co jsem nepsal blogísek zapomněl, jaká je to radost psát blogísek. Jaká je to radost psát!

Když něco napíšu, je to mnohem lepší, než když něco řeknu. Když něco řeknu, hned se ozve nějaký kverulant, který mi řekne, že jsem to neměl říct, že jsem neměl právo to říct, že jsem idiot a tak dále.

Ale když něco napíšu, co naděláš, otravný kritiku? He? Řekněme, že chci napsat slovo kurva. Ne že bych chtěl, ale berme to jako příklad, jako takový gedankenexperiment. Hned to zní tak nějak vznešeně, když se to takhle napíše. Kdybych to jen řekl, vůbec by to nemělo tu váhu, to je jisté. Napsat kurva jako součást myšlenkového experimentu, je ovšem něco docela jiného, než napsat prosté kurva.

Kurva.

Ještě jednou, důrazněji:

KURVA.

Ha, a je to. Napsal jsem to. Vzhledem k tomu, že tohle je můj blog, nikdo s tím nic nenadělá. Můj myšlenkový experiment s námi zůstane (díky Google a webarchívu) navěky.

Proč jsem celé ty roky vlastně nic nenapsal? Jak jsem mohl zapomenout?

Kurva.

Taková hloubka. Takové uspokojení.

Pravda je taková, že Zandl měl tehdy v roce 2009 pravdu, když psal, že blogy jsou za zenitem. Tehdy jsem to ještě odmítal vidět, ale takové ty normální čtivé blogy umřely s tím, jak se jejich autoři přesunuli na jiné služby, kde se sice stále vyjadřují slovem, ale v jaksi kondenzovanější podobě. Ale rozumím tomu – kondenzované psaní je rychlejší, v jistých směrech uspokojivější, vyžaduje docela jiný způsob uvažování než normální psaní, a lépe táhne publikum. Kondenzované psaní je jako kondenzované mléko – je sladší, a rychleji se po něm tloustne.

Kondenzované psaní je ostatně jeden z mála smysluplných způsobů jak komunikovat s kondenzovanými přáteli. Problém je v tom, že jich je tolik. Jsou namačkaní v postranních lištách na twitteru, na facebooku a kdoví kde ještě, a někdy je jich tolik, že i když jsou hlava na hlavě, nemohou se vejít ani na širokoúhlý monitor. S tolika lidmi se nemůžete bavit normálně. Musíte komunikaci zahustit. Zkondenzovat.

A když se to tak vezme, ono to kondenzované psaní tak nějak reflektuje naše kondenzované životy. Snažíme se do jedné plechovky nacpat tolik věcí, tolik zážitků, tolik všeho, že už nám ani nepříjde divné místo několika dobrých přátel, kterým na nás možná i tak trochu záleží, mít stovky sledovačů kterým jsme zcela a dokonale u prdele, ale jelikož je velká pravděpodobnost, že na základě reciprocity budeme sledovat my je, když oni sledují nás, zahušťují svůj život dalšími a dalšími známými, které ovšem ve skutečnosti vůbec neznají. A tohle reciproční sledování vlastně celý ten zvhrlý systém jen legitimizuje, dodává mu zdání opravdovosti, protože pět stovek sledovačů se prostě nemůže mýlit. To je jasné. To je statistika.

Kurva.

Ano, to mi ty dva roky chybělo. Vynadat světu za to, že je jaký je. Že se věci ubírají směrem se kterým nesouhlasím. Myslím, že v tom je celý smysl tohohle blogování. Dokumentovat svůj nesouhlas se stavem věcí, abych, kdyby to náhodou šlo do kopru, mohl v poslední minutě před vypnutím světa někam napsat: Já vám to říkal!

Takže pro jistotu, kdybych to pak nestihl:

Já vám to říkal!

A taky:

Kurva.

March 13, 2011

Studna

A dole, pod tím vším je stud. Což je vlastně docela paradoxní, protože snažit se vytvořit produkt je něco, na co by měl být člověk spíše hrdý, než se za to stydět. Problém je v tom, že jakkoliv nemám vysoká očekávání, mám jisté pochybnosti o smysluplnosti toho co jsem udělal (a co se ještě chystám udělat), a dělat něco nesmysluplného, to je jistě věc, za kterou by se jeden měl stydět.

Ale popořádku: někdy v době, kdy jsem měl psát disertaci (řekněme kolem roku 2005, možná 2006), jsem se rozhodl, že bych rád něco napsal. Jistě, kdysi jsem se o svých psaveckých schopnostech vyjádřil značně nelichotivě a tak dále, ale řekl bych, že na mě přišlo takové to iracionální puzení. Proto jsem se rozhodl, že abych mohl něco napsat a přitom si zachoval tvář, vytvořím sofistikovanou interaktivní fikci. A dopadlo to přesně jak se dalo čekat: skončil jsem u několikastránkového dokumentu se základem a několika diskusemi s BVerem, kterého jsem o svém záměru informoval. Dál nic.

Pochopil jsem ovšem, že eventuální publikum mých interaktivních fikcí je ještě menší než eventuální publikum mých textuálních realizací. Takže jsem revidoval plány a rozhodl se, že přeci jen ještě něco napíšu. V rozsahu asi tak 50-150 stran. Takovou malou SF, ve které lidé budou sice rozpolcení, ale ne narušení, a ve které se ani jednou nebude slovo “masturbovat”.

Ovšem vyskytl se zásadní problém: mé grafomanské podvědomí toužilo po tom, celý proces dokumentovat. Chtělo, abych po letech — zalykaje se studem — mohl číst všechny ty věci které bych z textu eventuálně vyházel. Abych se mohl rochnit v tom pocitu který mám při četbě čehokoliv co jsem napsal před více než půl rokem. Aby má pošetilost byla zaznamenána se vším všudy.

To ovšem vyžadovalo určitou práci na poli textových editorů. A po té, co jsem vyzkoumal, že na internetu není k najití žádný nástroj, který by mi umožňoval takovou míru sebepokoření, rozhodl jsem se napsat si ho sám.

A tak začala má dlouhá a strastiplná cesta k vlastnímu textovému editoru, který si pamatuje vše co napíšu. Navěky. Nebo alespoň do doby, než smažu soubor z disku.

V určité fázi projektu (asi tak v době, kdy jsem měl téměř funkční prototyp), mě napadlo, že by nebylo nezajímavé pokusit se dovést editor do stavu, kdy by to byl opravdový produkt se vším všudy. Tedy i s cenou, kterou by případní zájemci platili.

A odtud už byl jen krůček k tomu snu, který sní všichni programátoři: totiž že něco vytvoří, dají to na internet, pak se něco stane a budou bohatí a tak dále, a tak podobně.

Jsem vesměs racionální člověk, takže už v době, kdy jsem se opíjel tou myšlenkou plnými doušky, jsem tušil, že vytvořit takový produkt není jen tak. Ale víte jak to chodí: lidé bez velkých snů jsou chodící mrtvoly. Nebo něco v tom smyslu.

Takže jsem se rozhodl, že budu pracovat na produktu, budu dělat všechny věci pořádně, budu předstírat, že jednou třeba budu muset produkt portovat na jiné operační systémy a kdesi cosi. Výsledkem toho rozhodnutí je jednak neuvěřitelně dlouhý vývojový cyklus, jednak fakt, že jsem se naučil neuvěřitelné množství věcí.

A abych se motivoval k hrdinským výkonům, vyhlásil jsem sám sobě rádiové ticho do doby, než budu schopen psát ve vlastním editoru. (Samozřejmě, že moratorium neplatí pro twitter, kterému jsem nakonec podlehl, ač jsem kdysi tvrdil, že se do něj nikdy nezaregistruji.)

Faktor, který jsem v počátku projektu nepředvídal, je stud.

Ukázalo se totiž, že psát program, a vytvořit produkt jsou dva zcela odlišné problémy. Program je věc, kterou používá počítač, zatímco produkt, je věc, kterou používají lidé. A lidé, narozdíl od počítačů, jsou nevděčné bestie. Lidé vám řeknou, že psát další textový editor je nesmysl. Lidé vám řeknou, že funkce, která je pro vás kruciální je pro ně nepotřebná. Že je historie vzniku textu nezajímá, že je zajímá jen výsledný text. Lidé se, na rozdíl od počítače, mohou rozhodnout váš program nepoužívat.

Takže mám téměř hotovou verzi 1.0. Jistě, pořád je tu těch několik chyb v kódu o kterých vím a které během pár týdnů dokážu opravit. Je tu těch pár funkcí, které chci doplnit, než prohlásím verzi 1.0 za “feature complete”. Ale je tu jeden zásadní problém, který v této chvíli už žádné víkendové programování od desíti do dvou opravit nedokáže: totiž že nevím, jestli jsem nestrávil pár posledních let psaním programu, který mimo mě nikdo nechce.

A tak se stydím.

A ten stud, stud za mou nejapnou angličtinu, ve které bych měl psát blog, stud za design aplikace, který možná není tak úžasný jak se domnívám, stud za to, že jsem předpokládal něco, co není pravda, mě paralyzuje a brání mi ten zatracený produkt dokončit.

Protože i když program není dokončený nikdy, v životě produktu přijde chvíle, kdy je potřeba říct dost a dát celou věc do akceptovatelné podoby. Chvíle, kdy je potřeba přestat programovat a začít propagovat, aby se takový produkt nakonec dostal k lidem, kteří by o něj možná měli zájem.

A tak, vědom si terapeutických účinků blogování, píšu sem, kde mě nikdo nevidí.

Tak doufám, že to pomůže.